Hromosvod

8. února 2013 v 22:05 | Žaneta Voldánová |  Z roku 2013
Povídka je pojmenovaná podle asi nejzajímavějšího slova v povídce obsaženého... protože jsem zkrátka moc líná vymýšlet názvy. :D Je postavená na slovech, které mi byly zadány mojí sestrou. Slova byla: talíř, stín, borovice, hromosvod, prso, marnivý, hlučný, nuzný, zamilovaný, radioaktivní, strouhat, mrkat, držet, platit, vrazit.


Křečovitě se přidržuju hromosvodu a snažím se nedívat dolů. Vítr si se mnou pohrává jako se stéblem trávy. Vím, že jsem slabá a křehká. A až dopadnu na zem, celé mé křehké tělo se poláme. Jako když se rozbije talíř. Ale to už neucítím žádnou bolest. Budu mít vyhráno. Bude konec.
Nemůžu si pomoct, moje oči se samy od sebe stačí k zemi. Ulice pode mnou je hlučná, i přes pozdní hodinu je na silnici hustý provoz, na chodníku ale není nikdo, protože všichni lidé se schovali dovnitř před silným větrem. Závidím jim, že to mají tak snadné. Taky bych si to přála, otevřít dveře a vejít domů. Já žádný domov nemám. Už ne.
Mrkám, jak se snažím zbavit slz vyvolaných spíš tím počasím než smutkem. Ten je ve mně zažraný tak hluboko, že na povrch už nevystupuje, v žádné podobě. Stal se zkrátka součástí mých vnitřních orgánů, koluje mi v žilách a především je usazený v mém srdci. Je to jako když strouháte cibuli. Pláčete, ale přitom žádný žal necítíte.
Viděla jsem spoustu dokumentů o sebevraždách, slyšela jsem přednášky, četla rady od psychologů i skutečné příběhy. Jenže jejich důvody byly tak banální, tak absurdní. Zamilovaný teenager skočil pod vlak, když se dozvěděl, že ho jeho láska podvedla s jiným. Student se oběsil na větvi borovice, protože nezvládl písemku z radioaktivních prvků. Marnivá dívka se předávkovala, když jí rodiče odmítli dát peníze na plastiku prsou. Jasně. Mít jejich problémy, rozhodně ani neuvažuju o tom, že bych si vzala život. Ale já už si tu být nezasloužím. Celou dobu jsem žila na dluh. Nastal čas platit.
Ještě ke všemu začíná pršet. Škoda že mě někdo nenatáčí. Bylo by to epické video, hotový vizuální zážitek. Vítr mi nadzdvihává spodek šatů, jejich část se mi mokře lepí na kůži. Je mi hrozná zima, držím se hromosvodu a přeju si, aby už bylo po všem. Jenomže k tomu musím já udělat ten první krok.
Pořád se bojím.
Kéž by tu byl někdo, kdo by do mě zkrátka vrazil. Ale já asi nemám právo, aby moje smrt byla snadná. Doteď mi vycházelo úplně všechno. Kráčela jsem přes pomyslné mrtvoly, ničila jsem, brala a nic nedávala, dělala, co jsem chtěla, aniž bych se ohlížela, jestli tím někomu náhodou neublížím. A čeho jsem dosáhla? Úspěchu, bohatství, luxusu. Jak milé, když ho ani nemám s kým sdílet. Všichni mě opustili a já se jim ani nedivím. Byla jsem tak arogantní, tak zlá. Beze mě bude všem mnohem líp, zatímco já konečně zabiju tu nesnesitelnou prázdnotu, to všenaplňující, trpké nic. Byla bych radši bych žila nuzný život než tohle.
Nemůžu uvěřit, že jsem byla tak slepá. Zatraceně, vždyť vidím docela dobře. Barvy, tvary. Muselo mi uniknout něco nenápadnějšího.
Třesu se - zimou, strachy, vším dohromady. Nebere to konce. S každou další kapkou, která dopadne na moji kůži, cítím, jak se mi zvedá hladina adrenalinu. Přestává to být únosné.
Zhluboka se nadechnu, nahnu se dopředu… a pustím se.
Vidím ostře, ještě více než obvykle… a vidím na zemi svůj stín, jak se stále přibližuje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama