Cestovat je krásné...

14. března 2014 v 16:07 | Žaneta Voldánová |  Z roku 2014
Slohová práce na téma Cestovat je krásné.



V mírném větru, jenž příjemně ovívá rosící se čela lidí, kteří se shromáždili v přístavu, aby dali poslední sbohem posádce odplouvající lodi, se třepotají hedvábné bílé šátky přítomných dam, jimiž mávají na rozloučenou. Loď se jakoby váhavě kolébá u břehu, snad je jí zatěžko zanechat tu tolik prázdných tesknících duší, ba i zelené keře, vůni květin v parku a zvuky městské dopravy. Kdo by si přál opustit pevninu tak nádhernou, až se tají dech, a přece tak plnou života, že k dechu sama přivádí? Ve výrazech námořníků, jež majestátně kynou z paluby svým milým, přátelům i příbuzným, je vepsána bolest, ta se však mísí s radostným očekáváním, neboť moře je lákavé, pohupuje lodí, jako by ji zvalo na dobrodružnou pouť, vlny ji naléhavě prosí, aby se již vypravila vstříc novým zážitkům a vůně soli se horlivě snaží přebít sladký závan parfémů žen i slečen, matek i dcer, manželek i milenek, jejichž roztoužené pohledy jsou tou skutečnou kotvou, která drží loď stále u břehu.
Žhavé paprsky letního slunce jen přitápějí v pomyslných kamnech, skrytých uvnitř rozpolcených srdcí, v nichž sálá žár lásky i utrpení. Nad hlavami v námořnických čepicích i barevných kloboucích krouží racci, žádný z nich se však nad tou dojemnou podívanou neustrne. Pro racky, stejně jako pro slanou vodu, bílé mráčky na blankytné obloze i pro lehký vánek je to jen další loď vyplouvající na širé moře. Navzdory lomozu, hlasům i výkřikům lze slyšet, jak vlny netrpělivě narážejí do boků lodi v připomínce, že nastal čas. Čas vydat se na cestu za novou pevninou - rovněž nádhernou, zelenou, rušnou a plnou života. A přece bude jiná než ta, kterou loď i její posádka mohou nazývat domovem. Domov je krásný, volají oči těch, co zůstávají. Ale cestovat je taky krásné, šeptá moře podbízivě.
A tak se na jeho popud kotva zvedá, kormidelník se ostražitě věnuje své práci a loď se pomalu dává do pohybu. Stožár, plachta, příď, záď, kajuta.. to vše se postupně vzdaluje a společně s nimi i námořníci. A matky i dcery, manželky i milenky je vyprovázejí vzdušnými polibky.
Slunce vytrvale hřeje, vítr dál fouká, moře šumí, květiny voní, tráva se zelená a v ulicích jezdí dopravní prostředky. Výjev je stejný, nic se nezměnilo. Nic, až na slzami zkrápěné tváře lidí v přístavu a prázdné místo po jedné z mnoha zde kotvících lodí. Její obrys se ještě rýsuje na obzoru, avšak brzy dočista vybledne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama